Zmije

 

 Slunce svítilo, ptáci zpívali a příroda voněla jarem. Velikonoční pondělí jako z Babičky. Jak je dobře, že jsme se z okresního města přestěhovali na venkov. Vrátili jsme se rozradostnění z návštěv a těšili se, že budeme lenošit na prosluněné terase. Erdelka Bára patrně prospala v klidu bez nás celé dopoledne někde ve stínu. Přivítala nás líně. Protahovala se a zívala. Vše se zdálo neskutečně báječné. Ale čekala nás tragédie.
Vyšli jsme na zahradu a pes kolem nás vesele běhal. Syn před domovním vchodem leštil svou motorku a fenka ho zvědavě pozorovala. Najednou zakřičel: „Báro, fuj! To je had!“ Celí vyděšení jsme se s manželem běželi k Báře. Nezdála se vylekaná ani zraněná. Ale raději jsme ji zavřeli do kotce a chlapi hledali hada. „Je to zmije,“ volali na mne.
Podívala jsem se na psa pozorněji. Fenka si intenzivně olizovala čumák. Odhrnula jsem jí chlupy nad nosem a uviděla jsme dvě malé krvavé tečky. Okamžitě jsem vzpomínala, co mě maminka učila, že mám udělat, když mne uštkne zmije. „Aha, trochu vymačkat, přiložit škrtidlo, uvařit kafe a hlavně okamžitě lékaře. Zaškrtit nemám na čenichu co, takže doktor,“ běželo mi hlavou. Chlapi se zatím snažili naložit zmiji na lopatu a vyhodit ji z našeho pozemku.
„Nechte zmijí a jeďte do města k lékaři. Kousla ji do čumáku,“ volala jsem vystrašeně na manžela. Pak jsem letěla volat našemu veterináři. Jen záznamník. Mobil měl vypnutý. Proboha, co teď? Zatracené Velikonoce! „Jeďte už. Třeba na pohotovost. Musí tam přece mít sérum. Je stejné pro lidi i pro zvířata,“ poháněla jsem manžela. Neváhal a jel. Ve zmatku si nevzal mobil, takže jsem mu nemohla dát vědět, který veterinář je přijme. Se slzami v očích jsem tedy alespoň vařila pro fenku kafe.
Mezitím se Bára v autě zhroutila. Manžel už neváhal a jel na Rychlou záchrannou stanici. „Nebudeme tady ošetřovat psa. Sérum ani nemáme,“ odbyla manžela lékařka. Tak objížděl veterináře. Byl zděšený, že krásné zvíře plné lásky zemře. Jeden z doktorů byl doma. Poněkud ovlivněný alkoholem – jak jinak o velikonočním pondělku. „Nemám sérum. Když mě zavezete do lékárny, tak to možná přežije,“ blábolil. Manžel ho rychle naložil do auta a jel do lékárny pro sérum. Naštěstí společenská únava nijak neovlivnila zkušené pohyby lékaře. Celkem jistě našel žílu a vpíchl sérum.
Já jsem zatím doma běhala od okna k oknu a na terasu a netrpělivě čekala. „Už jedou,“ oddychla jsem si. Muž se tvářil vážně a syn nesl bezmocnou Báru v náručí. Položil ji do kotce. Statečné zvíře se po chvíli snažilo postavit na nohy. Když se to fence nepodařilo, držela alespoň hlavu vzhůru. Donesla jsem jí kafe. Vypila ho a vděčně se na mne podívala.
Tragédie se zmijím uštknutím skončila dobře. Bára se dostala na stránky prestižních deníků, které její příhoda zaujala. A naučila se pít kávu. Lékaři na záchrance udělali pro všechny případy seznam veterinářů ve městě i s telefonními čísly. Co kdyby zase nějaký blázen dovezl psa nebo třeba i koně, aby ho ošetřili?
 

Marie Babničová